Smutek

Jedni pracují celé horké dny, dřou se na poli... kopou, sází, okopávají, vytrhávají plevel... sází a štěpí stromy... Pálí na ně slunce, lije se z nich pot... Je snad div, že mají pocit tvrdé dřiny, že koláče, které pojídají, mají za zasloužené? Nikoli... vždyť pracují pod horkým sluncem od svitu do mrku.

A proto se snad ani nedá divit, že se podezřívavě ohlíží... ne, spíše poněkud shlíží seshora na ty, kteří, dle jejich názoru, v tom čase polehávají ve stínu, zpívají, hrají na flétnu... že jim vyčítají, pokud si z jejich stromu odtrhnou jablíčko, nebo dokonce pokud pouze zvednou padavčata?

Ale nejde jen o těch pár jablíček, nejde ani o napětí, když si ti, kteří neobdělávají pole, přijdou vyžádat kousek chleba, který nedopěstovali – ač přece mohli, že? Jde o mnohem víc... v tu chvíli, totiž, milý synu, v tu chvíli se v nich vzmáhá zlo – zlo, které říká „já mám, a proto jsem lepší“. Ne, nejsou lepší, ačkoli mají lepší dům – a je to snad s podivem, když si hospodář postaví u svého pole dům, pevný, hezký dům – vždyť v něm přece bydlí celý rok! A kolik lásky taky dal do vyřezávání drobnůstek, kterými své bydlení okrášlí, drobnůstek, které dělal celou dlouhou zimu, zatímco venku pole přikryl sníh, a on se živil ze zásob své sýpky... Ne, lásku k jeho domu, hrdost na svou práci - to mu nejde vyčítat – ale zamysli se, synu, nad tím, jak soudí bližního svého – a v tom dělají chybu.

Proč říkají „on nic nedělá“ jen proto, že nemá pole, na kterém by pracoval? Proč se nezamyslí, zda jejich život je opravdu tak snadný, jen píseň a letní vítr ve vlasech? Je skutečně tak bezstarostný život pasáka, který hlídá své ovce nebo krávy? Ano, možná jsou dny, kdy může sedět ve stínu a jeho stádo ohlídá pes... ale co ty dny, kdy zaprší – ty, ve kterých hospodář zůstává doma a těší se, že jeho sad dostane dost vláhy? Ovce chtějí jíst každý den, v létě i v zimě. A co ty noci, kdy hledá zatoulanou ovci – pro kterou opustí stádo a vydá se do skalní strže riskujíc pád a zlomené nohy, aby tam našel jediné malé jehňátko?

A že nemá dům, anebo nic, co bys nazval domem – jen různé přístřešky? Ano, tím se liší... ale oni se musí stěhovat za svými stády.

Ne, synu, jejich život není jen samý zpěv a nicnedělání, byť se to tobě tak zdá... vždyť i jim by se mohl zdát snadný tvůj život, tvé plné sýpky v zimě, aniž pro to – v tu chvíli – cokoli děláš. Je chybou vidět jen jednu stránku života těch, kdo žijí jinak než my – a podle toho je soudit...

Synu, jsou jiní, ale nejsou méně...

Nedáš-li si snad ty sám rád v neděli maso kůzlátka či beránka? Jistě, dáváš pastýři za to plody své práce – ale to kůzle je také plodem jeho práce, nikoli jeho zpěvu, polehávání na louce anebo tance...

Ne, synu, neměl ses nad pastýře povyšovat – to živilo zlobu v srdci tvém, proto jsi nebyl shledán čistým ve svém srdci...

Neposloucháš mě, tak vyslyš alespoň můj smutek matky: Je strašné přijít o dítě, ale neméně strašné je mít syna vraha, Kaine...

Převztato z literární soutěže na: http://webhumanita.cz